R.I.P Jessinka

Jmenovala jsem se Jessinka.
Tento můj příběh za mně vypráví teta, která mně dnes pustila za duhu a byla mým andělem do poslední chvíle. A věřte, nebylo to pro nás obě vůbec jednoduché.

Do Berušky mně přivezla moje panička, byla jsem jedináček a celých 15 let mého života jsem jí oddaně milovala a dělala jí radost, byla jsem totiž moc hodný pejsek.
Ten den, kdy mně sundala kšírky a podala do náruče cizí paní jsem se za ní dlouze a smutně ještě podívala nevidomýma očima. Bylo mi moc špatně už delší dobu, kašlala jsem, zvracela, průjmovala…. A ten den mi bylo úplně nejhůř, protože jsem ztratila domov a náruč svého člověka.
Později moje nová pečovatelka zjistila, když se doptala u mé paní veterinářky, která mně už dlouho znala, že můj zdravotní stav je daleko vážnější. Z věty „ Má jen maličko špatný ledviny“, kterou řekla moje panička při předání bylo v tu chvíli vážné selhání ledvin a moje paní veterinářka se moc divila, kde jsem se to ocitla, proč nejsem se svojí paničkou, když UMÍRÁM a ona to ví.
Teta v Berušce přesto dělala co mohla, okamžitě jsem byla na infuzích, teta mně hladila, mazlila a přesvědčovala, ať něco vypiju a sním, že to spolu ještě dáme a zase bude dobře, protože, když se jí do srdíčka vejde tolik pejsků, co doma má, vejdu se tam přece i já.
Ale já už jsem nechtěla, nemohla, bylo mi čím dál hůř a po mé paničce se mi stýskalo čím dál víc…
A tak jsem dnes už za duhou, ledviny už spravit nešly a mé srdíčko také ne, bylo moc zlomené….
PŘÁTELÉ, NECHCEME POŘÁDAT HON NA PANIČKU, NEZNÁME JÍ OSOBNĚ ANI JEJÍ ŽIVOT, ALE FAKT, ŽE K NÁM DALA ZEMŘÍT SVOJÍ STAROU TĚŽCE NEMOCNOU FENKU NEMŮŽEME JEN TAK PŘEJÍT. O VÁŽNÉM STAVU JESSINKY VĚDĚLA A MOHLA JI NECHAT V KLIDU ODEJÍT VE SVÉ MILUJÍCÍ NÁRUČI. BYLO BY TO PRO NI VYSVOBOZENÍ.